Mám to místo ráda, tam nahoře na kopci, kde jakoby se zastavil čas. Daleko od civilizace, dost daleko na to, aby návštěvník mohl na chvíli zapomenout na všední běh života a vnímat všemi smysly jedno z mála hájených míst Českého krasu.
Genius loci toho místa umocňuje skanzen, který dvě desítky let buduje svépomocí parta nadšenců. Solvayovy lomy. Toto muzeum v přírodě citlivě zapadá do míst zdevastovaných těžbou vápence na začátku minulého století.
Jsem pamětnice. Když jsem procházela před téměř dvaceti lety opuštěným lomem s pocitem smutku ze zpustlých hřebenů Českého krasu, nevěřila jsem, že jednou bych mohla jít stejným místem s pocitem radosti. Už samotná krása Českého krasu nabádá člověka k pokoře. Zde se k pokoře druží ještě hluboký obdiv k tomu, co kluci a holky ze společnosti Barbora dokázali vytvořit.
Za vstupné, téměř symbolické, můžete navštívit expozici s historií těžby vápence umístěné v budově bývalých kanceláří a skladů, podívat se do štoly a nechat se svézt lomovou dráhou ve vozíkách tažených dieselovou lokomotivou.
Pro návštěvníky, kteří mají rádi turistiku, je vyznačena cesta "ke křížku" nad obec Svatý Jan pod Skalou. Turistickou trasou dojdete až na okraj skály, kde se naskýtá úchvatný pohled do údolí potoka Kačáku. Celé toto místo, které dnes neodmyslitelně zahrnuje i přírodní skanzen, je tak uklidňující, že mě již spoustu let nutí k návratům.
Důvod, proč jsem Solvayovy lomy vybrala jako místo podzimního maluchářského výletu byl ten, že jsem se s vámi chtěla podělit o poznání tohoto zapadlého kousku přírody a váš pocit z příjemně stráveného sobotního dne je pro mě odměnou.